Smlouva o přepravě věci

V oblasti dnešní moderní vnitrostátní i mezinárodní silniční nákladní dopravy je velmi neobvyklé, aby dopravce a odesílatel mezi sebou uzavírali smlouvu o přepravě věci (zásilky) v „klasické“ písemné formě. Nutnost písemné formy není zákonem předepsána a je nezbytné přisvědčit skutečnosti, že v podmínkách dnešního obchodu by byl tento požadavek jen stěží únosný. Na druhou stranu si však výhody existence písemně uzavřené přepravní smlouvy smluvní strany uvědomí zpravidla až v rámci vzniklého sporu, kdy jsou vůči jedné nebo druhé straně právě z důvodu absence písemného právního titulu jejich závazkového vztahu vyvozovány negativní právní důsledky.

Smlouva o přepravě věci (zásilky) je jak v oblasti vnitrostátní tak i mezinárodní silniční nákladní dopravy úplatnou smlouvou, na jejímž základě vzniká dopravci povinnost přepravit věc (zásilku) z místa odeslání do místa určení, přičemž odesílatel je povinen zaplatit dopravci sjednané přepravné. To jsou podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, bez nichž by smlouva nevznikla, přičemž ostatní náležitosti jsou víceméně otázkou vzájemného ujednání smluvních stran. Tímto způsobem jsou strany oprávněny dojednat si veškeré další skutečnosti týkající se jejich závazkového vztahu, jako např. čas nakládky a vykládky zásilky, určení osoby, jež bude nakládku či vykládku provádět, přepravní lhůtu, vyloučení možností užití subdopravce či otázky úplaty za plnění přepravní smlouvy. Zásadně však smluvní strany nemůžou zvláštním ujednáním omezit rozsah odpovědnosti za škodu stanovený zákonem či Úmluvou CMR.

Vznik smlouvy

V oblasti vnitrostátní silniční nákladní dopravy je proces vzniku přepravní smlouvy podrobně upraven ve vyhlášce č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, ve smyslu kterého vzniká přepravní smlouva přijetím objednávky dopravcem anebo převzetím zásilky k přepravě ze strany dopravce.

V mezinárodní silniční nákladní dopravě není Úmluvou CMR proces uzavírání přepravní smlouvy zvláště upraven. Bude tudíž nezbytné vycházet z právní úpravy národního právního řádu, přičemž však není možné aplikovat ustanovení vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu (jedná-li se o přepravu prováděnou v režimu Úmluvy CMR). Bude-li se tudíž závazkový vztah stran přepravní smlouvy v režimu Úmluvy CMR řídit českým právním řádem, budou platit obecná ustanovení občanského zákoníku upravující kontraktační proces, podle kterých je smlouva zásadně uzavřena okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem navržené smlouvy dojde navrhovateli (akceptace návrhu). Velmi častým a obvyklým způsobem je i tzv. konkludentní způsob uzavření přepravní smlouvy, za něž se považuje vyjádření souhlasu s učiněným návrhem (smlouvy) provedením určitého úkonu, tj. nejčastěji přistavením vozidla ze strany dopravce v požadovaný čas na požadované místo a následné převzetí zásilky k přepravě.

Objednávka

Objednávka přepravy může mít rovněž zcela zásadní význam z hlediska určení existence a obsahu závazkového vztahu mezi účastníky přepravní smlouvy, která nebyla uzavřena v písemné formě. Právě objednávkou zpravidla odesílatel vymezuje podmínky vznikajícího závazkového vztahu, přičemž její akceptací dochází ke vzniku smlouvy v sjednaném rozsahu.

V oblasti vnitrostátní silniční nákladní dopravy stanovuje povinné jak formální tak i obsahové náležitosti objednávky, rovněž jako proces jejího přijímání vyhláška č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu (§ 40 a § 41).

V rámci mezinárodní silniční nákladní dopravy, jež podléhá českému právu a právnímu režimu Úmluvy CMR, není možné v souvislosti s objednávkou přepravy užít ustanovení vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, nýbrž obecná ustanovení občanského a obchodního zákoníku. Objednávka přepravy, jež je svou povahou návrhem na uzavření přepravní smlouvy, by tudíž vždy měla obsahovat její podstatné náležitosti, tak aby smlouva mohla být uzavřena jejím jednoduchým a nepodmíněným přijetím. Objednávka může být učiněna ústně (telefonicky) anebo písemně, která písemná forma je zachována i v případě, že byla objednávka učiněna telegraficky, dálnopisně anebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejího obsahu a určení jednající osoby.

Všeobecné obchodní podmínky

Je běžnou praxí, že zejména velké spediční firmy v postavení odesílatele či větší dopravní společnosti vydávají vlastní všeobecné obchodní podmínky pro vnitrostátní či mezinárodní silniční nákladní dopravu, jež jsou posléze vždy součástí konkrétního smluvního ujednání stran přepravní smlouvy. Je nutno podotknout, že takovéto podmínky nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními občanského či obchodního zákoníku, rovněž jako s ustanoveními Úmluvy CMR, od nichž se není možné dohodou stran odchýlit. Navíc případná odlišná ujednání v konkrétní uzavřené přepravní smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

Smlouva o přepravě věci vs. smlouva zasílatelská 

V oblasti silniční nákladní dopravy velmi často dochází k smísení či zaměňování uvedených smluvních typů, což může mít mnohokrát pro jednu nebo druhou smluvní stranu nečekané, no někdy až fatální následky. Na základě smlouvy o přepravě věci se přeprava provádí, zatím co v případě smlouvy zasílatelské se přeprava obstarává. Tento zdánlivě přehlédnutelný rozdíl má však zcela zásadní důsledky při koncepci odpovědnosti za škodu vzniklou na přepravované zásilce.

Podstatným rozdílem z hlediska odpovědnosti za škodu dopravce (jako smluvní strany smlouvy o přepravě věci) a zasílatele (jako smluvní strany smlouvy zasílatelské) je, že zasílatel principiálně neodpovídá za škodu vzniklou na zásilce během prováděné přepravy. Za takovou škodu odpovídá dopravce, není-li dán liberační důvod, tj. stanovený předpoklad zprošťující dopravce jeho odpovědnosti za vzniklou škodu. Zasílatel zásadně odpovídá příkazci za škodu vzniklou v rámci obstarávání přepravy (např. za řádný výběr osoby, s níž bude přepravní smlouva uzavřena).

Uvedený „odpovědnostní“ rozdíl bude platit bez ohledu na to, zda se jedná o dopravu vnitrostátní či dopravu mezinárodní. Úmluva CMR rozlišení uvedených smluvních typů nijak neřeší. Je proto nutné vždy vycházet z národní právní úpravy a skutkových okolností případu. Navíc na případný závazkový vztah založený smlouvou zasílatelskou není možné aplikovat Úmluvu CMR, byť by se jednalo o obstarání přepravy silničním vozidlem, přičemž by místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leželo ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této úmluvy.

V případě rozporu ohledně posouzení otázky, zda došlo mezi smluvními stranami k uzavření smlouvy o přepravě věci anebo smlouvy zasílatelské, je vždy nutné vycházet především ze skutečného obsahu vzniklého závazkového vztahu a existence podstatných náležitostí toho kterého smluvního typu.

Rovněž je nezbytné přihlížet k těmto skutečnostem:

  • existence rámcové smlouvy či jiné smlouvy o spolupráci,
  • existence všeobecných obchodních podmínek,
  • obsah objednávky, označení požadované služby,
  • existence zasílatelského příkazu,
  • označení smluvních stran v rámci probíhající komunikace,
  • zavedená předchozí praxe stran,
  • způsob odměňování,
  • živnostenský list dopravce, resp. zasílatele,
  • běžná činnost dopravce, resp. zasílatele,
  • vlastnictví, resp. nájem dopravních prostředků či parkovacích stání,
  • zaměstnávání vlastních řidičů dopravních prostředků.