Úmluva CMR

Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) nabyla účinnosti dne 02. července 1961, a to ve smyslu jejího čl. 43 odst. 1, kdy státy Francie, Itálie, Jugoslávie, Nizozemska a Rakouska uložili prvních pět ratifikačních listin. Československá socialistická republika se stala smluvním státem Úmluvy CMR dne 03. prosince 1974, a to na základě vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb. ze dne 27. listopadu 1974 o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Protokol k Úmluvě CMR ze dne 05. července 1978 je pro Českou republiku závazný od roku 2006. Úmluva CMR byla originálně sepsána se stejnou platností v jazyce anglickém a francouzském.

Smluvní státy

K dnešnímu dni jsou smluvními státy Úmluvy CMR Albánie, Arménie, Ázerbájdžán, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Irán, Irsko, Itálie, Jordánsko, Kazachstán, Kypr, Kyrgyzstán, Libanon, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Maroko, Moldavsko, Mongolsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Sýrie, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tádžikistán, Tunisko, Turecko, Turkmenistán, Ukrajina, Uzbekistán a Velká Británie.

Rozsah platnosti

Úmluva CMR se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této úmluvy. Úmluvou CMR se tedy bude vztahovat i závazkový vztah mezi dvěma českými osobami, které mezi sebou uzavřeli přepravní smlouvu, samozřejmě za splnění ostatních úmluvou požadovaných předpokladů.

Úmluva CMR obsahuje rovněž negativní vymezení rozsahu své platnosti, když výslovně stanovuje, že se nevztahuje na přepravy prováděné v rámci mezinárodních poštovních úmluv, na přepravy mrtvol a na přepravy stěhovaných svršků.

Úmluva CMR dále zavazuje smluvní státy, aby mezi sebou neuzavírali zvláštní dvoustranné nebo vícestranné dohody, které by obsahovaly odchylky od této úmluvy (s výjimkou např. dohod omezujících její platnost v rámci tzv. malého pohraničního styku). Z hlediska závaznosti Úmluvy CMR a jejího vztahu k národním právním řádům je však zcela principielní i její ustanovení čl. 41 odst. 1, ve smyslu kterého jsou všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení této úmluvy (s výjimkou ustanovení článku 40) neplatná a právně neúčinná.

Řešené otázky

Úmluva CMR se nezabývá všemi otázky, jež se týkají závazkového vztahu vzniklého mezi odesílatelem a dopravcem na základě uzavřené přepravní smlouvy. Při absenci právního řešení určité skutečnosti Úmluvou CMR, je pak nezbytné vycházet z příslušné právní úpravy národního právního řádu.

Úmluva CMR řeší především tyto otázky:

  • odpovědnost dopravce při použití jiných osob k přepravě (tzv. subdopravce),
  • listiny užívané v oblasti silniční nákladní přepravy (nákladní list CMR),
  • odpovědnost dopravce za škodu vzniklou na zásilce,
  • reklamace nároků z přepravní smlouvy,
  • promlčení nároků z přepravní smlouvy,
  • pravomoc soudů při řešení sporů,
  • přeprava prováděná postupně několika dopravci (tzv. následný dopravce).